Popis
Dvakrát se mi stalo, že mi víno dokázalo při degustaci vehnat slzy do tváře. Poprvé to byla vertikální degustace Tua Rita a zde to bylo podruhé …
Vinařské peklo a zároveň vinařský ráj, to je první co mě napadlo když jsem stoupal příkrým vyprahlým svahem, na kterém kromě milionů úlomků rozpadlé laminární břidlice byli stovky nízko vzrostlých stoletých keřů vinic vinařství Mas Doix. Neskutečně tvrdé klimatické i půdní podmínky této nádherné, ale suché a chudé oblasti Priorat v jižním Španělsku dávají díky neskutečné práci rodiny Llagostera a jejich spolupracovníků vína EXCELENTNÍ té nejvyšší světové kvality.
Vlastní Vinařství Mas Doix vzniklo až v roce 1998, ale oba bratři Valenti a Ramon pracovali na vinařských projektech celý svůj život. Nyní udržuji rodinný závazek v péči o vinice, s maximálním možným respektem k životnímu prostředí, ve vztahu k místní kultuře a souznění s regionem a jeho obyvateli. Příběh vinařské rodiny a regionu s vesničkou Poboleda, který jsme zde vyslechli není možné přenést na obrazovku, musíte si ho vyslechnout se sklenkou jejich vína a s pohledem na dotyčné vinice a s hudbou Montserrat Caballé …
Zde nemluvíme o nízkém výnosu, mluvíme o minivýnosu, kdy dva až tři keře stoletých vinic dávají víno pro láhev. Nemluvíme o příkrých svazích, mluvíme o práci na laně v napůl kolmé stěně. Nemluvíme o ruční práci ve vinici, mluvíme o dřině pár chlapů, dvou mul a jednoho mezka v často 40°C bez vody, pouze pod neustálým prudkým větrem vanoucím se od středozemního moře.
….. a ke každé hlavě vína musíme postupně přinést na zádech 30 litrů vody, kterou pomalu necháme kapat kolem rostliny, aby vůbec přežila.
…… nejdelší kořen jsme našli prorostlý bokem skrze skálu 18 metrů daleko
……. fouká nám tu v průměru 24 hodin denně
……. no autem se do vinařství v nadmořské výšce 1600 m.n.m normálně samozřejmě celý rok skoro dostaneme, horší to bylo jednou v zimě, napadl metr sněhu přes noc a sypače s radlicí tu ještě nikdy nikdo neviděl
…….. ty vycvičené muly jsou nejdražší nástroj vinařství, jeden krok vedle a stodvacet let pěstování keře je v prdeli
To se nedá popsat, to se musí zažít
